Marek 12, 13 – 17
(13) Poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo. (14) Ti šli a řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?“ (15) On však prohlédl jejich úskok a řekl jim: „Co mě pokoušíte? Ukažte mi denár!“ (16) Když mu jej podali, zeptal se jich: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ (17) Ježíš jim řekl: „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.“ Velice se nad tím podivili.
Farizeové vytrvale hledali způsob, jak se Ježíše zbavit jednou provždy. Byli ochotní se spojit třeba s ďáblem. V tomto případě se dohodli se služebníky krále Heroda. Společný nepřítel spojuje i ty, kteří se jinak moc nemusí. Nastražili na Ježíše téměř dokonalou past
Kniha přísloví varuje, že když nám někdo lichotí, líčí past našim krokům. Jsme v nebezpečí, že oslněni sami sebou ztratíme ostražitost. Fotbalový tým je nejvíce náchylný inkasovat branku v prvních minutách po střeleném gólu. Duchovní se tu Ježíše pokusili vyhecovat, aby řekl něco nemoudrého, za co by okamžitě draze zaplatil.
Farizeové prohlásili, že vědí, že Ježíš učí cestě Boží podle pravdy. To je závažné přiznání. Proč se ho tedy snaží zabít, místo aby mu naslouchali? Bůh se jich jednoho dne zeptá: „Vy jste věděli, že Ježíš učí mojí cestě? Proč jste ho tedy neposlouchali?“ Farizeům žel vůbec nejde o Boha a jeho cesty, jejich otec je ďábel.
Otázka za milion
„Ježíši, pověz nám, máme dávat daň císaři, nebo ne?“ Řím okupoval Judeu a Židé byli na Římany naštvaní asi jako my na Rusy po roce 68, nebo jako někteří z nás dnes na EU. Pokud Ježíš řekne, že je správné platit, lidé se od něj odvrátí. Ježíš se projeví jako zbabělec, kolaborant a zrádce, a farizeové tak získají davy na svou stranu. Pokud Ježíš naopak placení daně veřejně odsoudí, potěší sice běžného Žida, ale postaví proti sobě Řím. Za veřejnou vzpouru ho čeká vězení a smrt. Past byla perfektní, ale sklapla na prázdno.
Ježíš z nastražené léčky nejen mistrně unikl, ale zároveň celou situaci změnil v duchovní vyučování. Nepřijal lichotky a nenechal se ukolébat k zahleděnosti do sebe. Nehrál ani pokryteckou hru na „velké duchovní autority“, ale okamžitě odhalil skryté motivy: „Co mě pokoušíte?“ Pak převzal iniciativu a ukázal nadčasovou duchovní pravdu.
Během celého rozhovoru se Ježíš chová jako ten, kdo má moc. Je zcela pánem situace. Nejdříve dává svým oponentům pokyn: „Přineste mi minci.“ Pak se jich přede všemi zeptá, čí obraz na minci vidí. Odpověď je jediná možná: „Císařův.“ To, co následuje, je jedna z neznámějších vět historie: „Co je císařovo, dejte císaři, a co je Boží, Bohu.“
Kde je Boží obraz?
Lidé občas citují první část věty, ale málokdy už tu druhou. Právě tu ale potřebují slyšet. Obvykle totiž víme, co máme odevzdat císaři. Co ale máme odevzdat Bohu? Není to takové abstraktní a neuchopitelné téma? Klíč k odpovědi leží v první části věty. Jestliže mince nese obraz císaře, kde ve světě nacházíme obraz Boha?
Ta otázka není vůbec těžká. Bible totiž říká, Boží obraz ve světě neseme my, lidé. Podobně jako mince zobrazuje císaře, my lidé zobrazujeme Stvořitele. On řekl: „Učiňme člověka podle naší podoby, k našemu obrazu.“ Jako muži a ženy jsme jediná část stvoření, která je zformovaná k Božímu obrazu. Co tedy máme dát Bohu? Odpověď je: sami sebe. A můžeme to říct ještě konkrétněji: Bohu máme dávat svá těla.
Stvořitel sice není tělesný, ale naše těla odrážejí jeho vlastnosti. Máme mozek, kterým přemýšlíme, protože i Bůh přemýšlí; máme ústa, kterými mluvíme, protože i Bůh mluví; máme oči, kterými vidíme, protože i Bůh vidí; máme ruce, kterými pracujeme, protože i Bůh pracuje, máme srdce, kterým milujeme, protože i Bůh miluje. Cokoli děláme, týká se našeho těla. Ačkoli jsme hříšní a Boží obraz je v každém z nás porušený, přesto jsme stále vznešené bytosti. Měli bychom se podle toho chovat.
Ježíš měl z právního hlediska naprostou pravdu, když řekl, že mince patří císaři. Ani dnešní peníze nepatří nám, občanům, ale státu. Mince nebo bankovky nesmíme ničit, máme je od našeho císaře jen zapůjčené.
Stejné je to i s naším tělem. Ono nám také v pravém smyslu nepatří. Nevyrobili jsme si ho, bylo nám přiděleno. Ať už jsme se svým tělem spokojeni více nebo méně (neznám nikoho, kdo by svoje tělo miloval bez výhrad), naše tělo patří Bohu. Máme ho jen zapůjčené. Neměli bychom ho používat způsobem, který je v rozporu se zájmy právoplatného majitele. Bůh určuje pravidla pro používání lidského těla, stejně jako císař určuje výši daní.
Být dobří správci svého těla naznamená uctívat ho jako kulturisté, ani ho používat jako zdroj rozkoší, jako pijani, žrouti a smilníci, nebo jako nástroj k hromadění majetku, jako lakomci a modláři. Nemáme svoje tělo ani svévolně ničit v nenávisti a pohrdání. Co tedy máme se svým tělem dělat? Kde vzít nějaký vzor?
Chceme-li vidět vzor lidského života, v jakékoli oblasti, dívejme se na Ježíše. Jak on užíval svoje tělo? Pracoval (do 30 let se živil jako tesař), byl prospěšný druhým, modlil se, mluvil o Bohu, pomáhal, sloužil, žil v čistotě. Uměl se i radovat, jedl a pil. Někdy byl tak unavený, že spal i přes den, jindy se celou noc modlil. Byl připravený svoje tělo pro Boha a pro druhé lidi obětovat. Nedržel se života za každou cenu, věděl, že jde o kvalitu, ne o kvantitu.
Ježíš se narodil, aby svoje tělo dal za druhé, a ani na chvíli od tohoto cíle neuhnul. Tím nás učí, že smysl lidského života není udržet se zde na zemi, v tom slzavém údolí, co možná nejdéle. Cílem je dobře žít, a když na to přijde, také dobře zemřít. Ježíš vydal svoje tělo pro druhé, a nic si pro sebe nenechal. Byl ochoten trpět v těle; v tom spočívalo jeho vítězství nad ďáblem, nad hříchem a nad smrtí. Použil svoje tělo tím nejvznešenějším možným způsobem. A potom vstal v novém těle z mrtvých!
Naše tělo není hračka, ale vznešená věc, která odráží samotného Boha. Používejme ho rozumně jako ti, kdo vědí, že se už brzy budeme z jeho užívání zodpovídat. A pozor, Bůh je náročnější, než císař. Císaři stačí jenom část z našich peněz; Bůh si ale dělá nárok na náš celý život.
VŠ 20.02.2021