Na svojí každodenní cestě do práce (mám tu výsadu chodit do práce pěšky) míjím dva pomníky. První je Kristus na kříži kostela, druhý je dr. Miroslav Tyrš, zakladatel Sokola, před sportovní halou. Ty dva pomníky jako by reprezentovaly dva odlišené přístupy k životu, které jsou svým způsobem opačné.
Tyrš je symbol člověka v jeho přirozené síle a kráse. Jeho socha jako by byla ozvěnou (i když trochu vybledlou) antického ideálu člověka mravného a krásného, ve kterém se snoubí zdraví těla i ducha. Je to člověk, který hledí hrdě před sebe a jde cestou, kterou si sám vytýčil.
Zatímco Tyrš sebevědomě stojí s rukou v bok, Kristus bezmocně visí na kříži, s hlavou unaveně skloněnou ke straně. Jeho ruce a nohy jsou přibyté na dřevo, nemůže jimi pohnout ani o centimetr. Vidíme muže v posledních chvílích života, kterého na tomto světě už skoro nic nečeká, kromě posledního doušku z poháru utrpení, jehož většinu už má za sebou. Kristus na kříži, přestože dosud žije, je už pro náš svět vlastně mrtvý.
Když se dívám na oba muže, napadá mě, že pokud má Bible pravdu – a já věřím, že ji má – potom jsou v lidské historii jsou dvě opravdu významné osobnosti. Je to Adam, první člověk, nadpřirozeně stvořený Bohem z prachu země, po kterém dědíme svoji tělesnou přirozenost. Druhou klíčovou postavou je Ježíš Kristus, Boží Syn, který se nadpřirozeně počal z Ducha svatého, narodil se z panny a můžeme srze něho získat nový duchovní život, tak zvaně se znovu narodit. V porovnání s těmito dvěma muži hrají všichni ostatní lidé jen vedlejší role.
Každý z nás přichází na tento svět s náturou, jakou nám odkázal Adam, se stejným defaultním nastavením. Řídíme si svůj život a necháme si do něj od nikoho kecat – a už vůbec ne od nějakého Boha! Naše miminka se nerodí nevinná stvoření, nejsou malí andílci ani nepopsané listy. Kvůli našemu přirozenému nastavení, kterému říkávali „dědičný hřích“, (dneska už o tom raději nemluví, hřích je zakázané slovo) jsou všichni lidé přirozenými Božími nepřáteli. A to není dobrá výchozí situace. Hřích ničí náš život, rozkládá naši duši a až se jednou postavíme před Boží soud, který nás všechny čeká, budeme po právu odsouzeni. Bůh ale připravil cestu, jak z této šlamastyky ven.
Ježíš přišel na svět proto, aby se postavil na Adamovo místo a podruhé svedl bitvu o osud lidstva. Byl druhým „novým začátkem“, druhým Boží „pokusem“, novým restartem lidské rasy. Tentokrát se to povedlo a záchranná mise byla úspěšně dokončená. I Ježíš, podobně jako jeho předchůdce Adam, čelil přímému pokušení padlého anděla, Satana. Adam mu podlehl s plným žaludkem uprostřed zahrady; Ježíš jeho nabídky odmítl žíznivý, vyhladovělý, sám uprostřed vyprahlé pouště. Komu z nich se více podobáme?
Svým životem Ježíš ukázal, jak má vypadat opravdový člověk, opravdový muž. Zároveň nám přiblížil, jaký je Bůh, stvořitel světa, Jeho i náš nebeský Otec. Tu největší lekci z lidskosti i největší odhalení Boží povahy nám Kristus ukázal na kříži, kde nespravedlivě zemřel za naše hříchy, aby tak otevřel možnost nového začátku pro všechny, kdo budou mít o takovou nabídku zájem.
Ježíš a Adam jsou jediní dva muži, kteří v historii lidstva něco opravdu velkého dokázali. Adam udělal kolosální průšvih, Ježíš vybojoval ještě větší vítězství. My všichni ostatní, velcí i malí, významní i obyčejní, muži, ženy i děti ze všech národů a ras, my jsem jenom komparz v táborech obou lídrů. Základní otázka zní: Patříš do tábora Adama, nebo Ježíše? Ke komu z nich směřuješ? Kdo tě víc přitahuje? Chceš stát hrdě jako Tyrš, anebo viset s Kristem na Kříži? To je to, oč v tomto životě běží.
VŠ, 17.10.2021