Jidášův polibek

Marek 14, 43 – 52

(43) Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z Dvanácti. Velekněží, zákoníci a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi. (44) Jeho zrádce s nimi domluvil znamení. Řekl: „Kterého políbím, ten to je; toho zatkněte a pod dozorem odveďte.“ (45) Když Jidáš přišel, hned k Ježíšovi přistoupil a řekl: „Mistře!“ a políbil ho. (46) Oni pak na něho vztáhli ruce a zmocnili se ho. (47) Tu jeden z těch, kdo stáli kolem, tasil meč, zasáhl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. (48) Ale Ježíš jim řekl: „Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. (49) Denně jsem učíval u vás v chrámě a nezmocnili jste se mne. Ale je třeba, aby se naplnila Písma!“ (50) Všichni ho opustili a utekli. (51) Šel za ním nějaký mladík, který měl na sobě jen kus plátna přes nahé tělo; toho chytili. (52) On jim však nechal plátno v rukou a utekl.

Vždycky jsem si říkal, proč Jidáš zvolil tak bizarní způsob zrady, polibek. Nešlo to udělat nějak jinak? Když se nad tím ale zamyslíme, bylo to přímo ideální znamení. K Ježíšovu zatčení došlo v noci, za sporého osvětlení přenosných svítilen. Okolo něj bylo nejméně dvanáct jiných mužů, možná ještě víc. Všichni byli podobně oblečení. Při zatýkání mohlo snadno dojít k omylu. Kdyby Jidáš jen na někoho ukázal, mohlo by tím směrem stát několik dalších lidí a došlo by k záměně. Kdyby se někoho dotkl rukou, mohlo to být náhodou, když si klestil cestu k Ježíši. Polibek byl ideální a jednoznačné znamení. Omylem nikoho nepolíbíte. Navíc Jidáš oslovil Ježíše „Mistře“, nikdo jiný tento titul neužíval. Identifikace byla dokonalá, Jidáš byl na zradu opravdu machr.

Z Jidášova jednání můžeme vidět, že ve skutečnosti není tak důležité, co děláme navenek, ale to, co máme v srci. Polibek je symbol lásky a přízně, jenže u Jidáše to tak nebylo. Oslovení „mistře“ nebo „učiteli“ je výraz respektu, pro Jidáše to ale neznamenalo nic. Ačkoli byl Ježíši blízko a projevoval mu navenek lásku a respekt, jeho srdce bylo daleko. Jidáš byl Ježíšovi na dosah, patřil mezi dvanáct apoštolů.  Jeho život směřoval úplně jinam, než u zbývajících jedenácti učedníků. Jidášův pohled byl upřený nikoli k Ježíši a nebi, ale do světa. Víc než Boží Syn ho zajímala společná pokladnička. Jeho poklad byl na zemi, a na zemi bylo i jeho srdce.

Člověk může patřit do křesťanského společenství, ale to ještě neznamená, že Ježíše skutečně miluje. Může mít teoretickou, mrtvou víru. Jak se projeví opravdová víra v Ježíše? Ne slovy, ale radostnou poslušností jeho příkazům. Živá víra je vždy spojená s činem, s láskou a poslušností: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázáni.“

Petr byl ochoten se za Ježíše bít. Není pochyb, že byl připravený s ním i zemřít, jak sám o sobě říkal. Jenže chtěl zemřít jinak. Petr byl připravený na hrdinskou smrt v boji, nebál se postavit přesile. Měl u sebe meč a neváhal ho použít. Jenže nebyl připravený na to, co mělo Ježíše potkat: ponížení, pohrdání, odevzdání se, porážka, výsměch. Tam Petr Ježíše následovat nedokázal. Zatím.

Jestliže Jidášův polibek byl čin zkaženého podlého člověka, pak Petrův meč byl čin dobrého a upřímného člověka. Bojoval na správné straně, ale špatným způsobem. Jeho chyba nás učí, že Ježíšův učedník nikdy nemůže používat násilí, slovní nebo fyzické, aby obhájil Ježíše nebo aby šířil jeho slávu ve světě. Petrův meč může být i obrazem pro naše slova, vždyť mířil na ucho. To znamená, že hrubostí, agresivitou, urážkami nebo hádkami nikdy nemůžeme dělat Ježíšovi čest.

Všechny věci, kvůli kterým se velekněží a farizeové rozhodli Ježíše zabít, dělal Ježíš veřejně a nahlas. Veřejně kázal, veřejně uzdravoval, veřejně kritizoval náboženské elity, veřejně mluvil tak, že se stavěl na roveň Bohu. Nebyl to zločinec, který by něco kutil v tajných úkrytech, a kterého by musela překvapit zásahová jednotka v nečekanou chvíli při činu. Ježíš dělal všechno nahlas a přede všemi. Proč ho tedy nezatkli při činu? Báli se lidí, kteří Ježíše rádi poslouchali. Nemohli ho veřejně zatknout, protože všichni věděli, že Ježíš má pravdu. Veřejné mínění bylo na jeho straně. Museli si počkat na noc a na chvíli, až bude Ježíš někde stranou.  

Nebuďme ve svých životech jako oni. Jestli je něco, co rádi děláme „v noci“, když nás nikdo nevidí, co bychom před druhými neudělali, přestaňme s tím. Křesťan má žít jako dítě dne a světla, ne jako noční tvor. Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Před jeho očima není nic skrytého. Žijme svoje dny s tímto vědomím a napravujme svoje nedostatky, dokud je čas, ať se nemusíme bát jeho příchodu, ale můžeme se na něj těšit.

Ježíš svoji pozemskou misi chápal ve světle Starého zákona a jeho proroctví. Je určitě možné stát se křesťanem, a nevědět nic o starém Zákoně. Není ale možné ve víře bez znalosti Starého zákona růst. V křesťanství totiž všechno souvisí se vším.

 Je velice těžké rozlišovat, co je v Bibli důležité, a co není. Vždy totiž záleží na situaci. Vnímám to jako dynamickou záležitost, něco jako obranu opevněného města. Možná existuje hlavní brána, která musí být pečlivě střežená. Ale co když zrovna nepřátelé lezou dovnitř malým otvorem, který prokopali v hradbách na druhém konci města? K čemu bude dobře střežená brána, když nepřátelé město potichu vyplení nebo třeba otráví studnu? V křesťanské teologii, stejně jako v životě, rozhodují často o bytí a nebytí úplné maličkosti. (Může to být i takový detail, jako je třeba role mužů a žen v církvi. Zde jde církvi o život právě dnes.)

Ježíš sice stojí v centru Bible, ale nestojí tam ve vzduchoprázdnu. Spíš si ho můžeme představit jako figuru nakreslenou ve středu velkého gobelínu. Kolem něj je spousta menších postav, předmětů, pozadí, a třeba i temných míst. Pokud ale začneme z gobelínu vytahovat jednu nitku tam, a jinou nitku tady, za nějaký čas se nám celý obraz rozpadne. Z Ježíše pak zbyde jen něco velmi nejasného, nebo dokonce vůbec nic.

Starý zákon je pro pochopení Ježíše a jeho role nezbytný. I kdyby pro čtení Starého zákona nebyl žádný jiný důvod, Ježíš sám je nám vzorem. On sám Starý zákon často citoval a sám sebe vnímal jako naplnění Starého zákona: „Aby se naplnila Písma…“ Ježíš Starý zákon rozhodně neignoroval; jak by mohli jeho následovníci?

Učedníci nebyli připraveni na Ježíšovo ponížení. Byly ho ochotni ho následovat ledaskam, ale ne do výsměchu a pohrdání. Byli ochotni se za něj bít a zemřít se ctí, ale ne se sním nechat poplivat a nebránit se. Proto z Getsemane utekli. Připravovali se na bitvu proti nepřátelům, ale nevěděli, že je čeká bitva s vlastním egem. O několik měsíc později ale byla situace úplně jiná. Ve Skutcích apoštolů už jsou učedníci úplně jinými lidmi, kteří neohroženě kážou, jsou zavíráni, biti, kamenováni, vysmíváni, ale už jim to nějak nevadí. Co se s nimi stalo? Myslím, že za tou změnou jsou nejméně čtyři důvody.

Zaprvé, viděli vzkříšeného Ježíše. Na vlastní oči se přesvědčili, že Ježíš porazil smrt. Proto se jí přestali bát. Přesvědčili se, že Ježíš je skutečně Boží Syn, protože obyčejný člověk by z mrtvých nevstal.

Zadruhé, učedníci dostali moc Ducha Svatého. O letnicích vstoupila do života apoštolů nová, skutečná nadpřirozená síla, která změnila jejich jednání a smýšlení. Byla to moc ducha Svatého, kterou jim Ježíš slíbil. Nestali se úplně jinými lidmi, jejich osobní silné a slabé stránky se nezměnily, ale dostali nadpřirozenou pomoc shůry.

Zatřetí, učedníci prožili zklamání ze sebe samých, a přestali spoléhat na vlastní síly. Každý křesťan potřebuje zažít hluboké zklamání ze svých vlastních schopností a morálních kvalit, aby mohl začít opravdu smysluplně sloužit Bohu. Učedníci přestali věřit sami sobě, a začali opravdu věřit Ježíši.

A začtvrté, měli před sebou vzor. Protože viděli Ježíše, který šel statečně na kříž, který snášel bití a urážky, dokázali jít stejnou cestou. Vzory jsou v lidském životě klíčové.

To samé potřebujme i my. Potřebujeme nějakou formou prožít osobní setkání s živým Kristem. Potřebujeme poznat moc Ducha svatého a učit se, abychom se jím nechali řídit. Potřebujeme se naučit zdravé nedůvěře k sobě samým, a zdravé důvěře v Krista. A potřebujeme se také dívat na Ježíše jako na svůj vzor, podle kterého chceme vědomě formovat svoje životy.

Náš text končí popisem útěku neznámého mladíka. Zdá se, že tento mladý muž následoval Ježíše a jeho věznitele ještě o chvíli déle, než ostatní apoštolové. Pak ho málem chytili, ale nechal jim v rukou svůj plášť a nahý utekl do noci. Kdo byl ten mladík a proč Marek jako jediný evangelista tento detail zaznamenal?

Je dost dobře možné, že tím mladíkem byl sám autor Markova evangelia. Mohl to být Jan Marek, bratranec Barnabáše, který později sloužil s apoštolem Pavlem. Byl by to takový jeho skrytý podpis. Marek tím řekl: Byl jsem tam, všechno jsem osobně viděl, a mimochode, taky jsem se nezachoval jako hrdina.

Ať tato záhadná událost znamená cokoli, jisté je, že svědčí o historické důvěryhodnosti Markova vyprávění. Kdyby si někdo evangelium vymýšlel, proč by do něj přidával takové podivné detaily? Ať byl tím mladíkem kdokoli, jisté je jedno: Tohle se opravdu muselo stát.

VŠ, 7.3.2021