Marek 11, 27 – 35
(27) Znovu přišli do Jeruzaléma. Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší (28) a řekli mu: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal tuto moc, abys to činil?“ (29) Ježíš jim řekl: „I já vám položím jednu otázku; odpovězte mně, a já vám povím, jakou mocí to činím! (30) Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí? Odpovězte mi!“ (31) I dohadovali se mezi sebou: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ (32) Řekneme-li však ‚od lidí‘?“ – to se zas báli zástupu; neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok. (33) Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“
Mějte se na pozoru před lidmi, kteří pokládají otázky, ale odpovědi je nezajímají. Rádi mluví o dialogu, jenže diskuse pro ně není upřímné hledání pravdy, ale jen hra se slovy nebo politický nástroj. Přesně takoví lidé vystupují v našem příběhu. Církevní hodnostáři nepřišli za Ježíšem hledat pravdu, ale chytit ho za slovo a politicky a osobně ho zničit.
Ježíš dobře věděl, že nemá smysl hovořit s nimi na rovinu a na jejich otázku odpovídat. Nelze hrát fér play s někým, kdo přišel podvádět a má v rukávu čtyři esa. Buď musíme podvádět lépe, než on, anebo prohrajeme. Třetí možnost je jeho podvod odhalit, jako to udělal Ježíš.
Otázka, odkud měl Jan Křtitel duchovní autoritu, byla mezi lidmi živá. Bylo to aktuální společenské téma. Jan volal lidi k pokání, ale také je odkazoval k Ježíši, o kterém řekl, že on sám mu není hoden ani rozvázat řemínek u sandálů. Také prohlásil, že Ježíš je beránek Boží, který snímá hříchy světa. To už něco znamenalo! Jan byl postava s velkou morální autoritou. Byl to sice podivín, ale lidé si ho vážili. Sám Herodes, který dal nakonec Jana popravit, mu rád naslouchal, a z jeho smrti neměl vůbec radost.
Ježíš na otázku odpovídá otázkou. Nechce se vyhnout se odpovědi, ale ukázat, že farizeje ve skutečnosti odpověď nezajímá. Kdo není sám ochoten odpovídat, nemá právo se ptát jiných. Tazatelé začínají kvapně spekulovat. Pokud řeknou, že Jan měl duchovní autoritu od Boha, Ježíš se jich zeptá, proč ho neposlouchají. Poslouchat ji by ale znamenalo tím víc poslouchat Ježíše, na kterého Jan ukazoval, a kterého farizeové touží zabít. Pokud naopak prohlásí, že Jan neměl pověření od Boha, ale jen od lidí, tedy že byl vlastně falešný guru, lidé se na ně rozzlobí. Ani jedna varianta se farizeům nezamlouvala.
Fascinující je, že duchovní učitelé ani na okamžik nepřemýšlejí, jak to vlastně doopravdy bylo a odkud Jan duchovní autoritu vlastně měl. To je vůbec nezajímalo! Přitom ale takové otázky byly součástí jejich práce. Kdo jiný než kněží, zákoníci a starší měl takové záležitost zkoumat a dávat lidem odpovědi? Právě oni za to byli placení.
Smutné je, že ačkoli se vydávali za zbožné lidi, byli to už jen takoví duchovní politici. Víra pro ně nebyla cíl a smysl života, ale prostředek k obživě. Snažili se udržet si vliv a zachovat si svůj společenský status. Duchovním autoritám bylo úplně jedno, co je pravda a jak se věci ve skutečnosti mají. Zajímaly je pouze politické, sociální a ekonomické důsledky toho nebo onoho postoje. Žili v obavách a spekulacích. Co na to kdo řekne, co na nás kdo použije, kdo a jak může ohrozit naši pozici.
To je výstraha i pro nás. Každý Ježíšův následovník by měl pečlivě zkoumat svoje srdce, protože stejné nebezpečí hrozí komukoli, kdo se dostane na nějaký církevní post, ať už to bude vedoucí domácí skupinky, vedoucí chval, starší nebo kazatel sboru, farář, učitel teologie, předseda církve nebo biskup. Ježíš tomuto nebezpečí říká „kvas farizeů“ a naléhavě před ním varuje.
Farizejství je duchovní jed, který nás pomaloučku rozežírá zevnitř. Zůstává sice zbožná slupka, ale jádro hnije a zapáchá. Jiný název pro tento zoufalý stav duše je pokrytectví. Takový člověk se podobá krásnému náhrobku, pod kterým ale leží rozkládající se mrtvola.
Církevní hodnostáři po zralé úvaze (co nám to vynese?) volí to, čemu někteří jejich dnešní nástupci říkají „třetí cesta“ v teologii. Odpovídají: „Nevíme.“ Nevím, nepamatuji si, to je nejjistější výpověď před policií a před soudem pro všechny zkušené zločince, kolem kterých se svírá smyčka důkazů. Lumpové všech dob dobře vědí, že jste-li v úzkých, ideální je ztratit paměť. To ale nejsou podmínky pro férovou diskusi. Ježíš takou nesmyslnou diskusi odmítá, aby ihned přešel do protiútoku se svým podobenstvím o zlých vinařích.
Naštěstí ne všichni duchovní v Ježíšově době byli takto prohnilí, a nejsou takoví všichni ani dnes. V následující kapitole píše Marek o jednom, se kterým Ježíš mluvil laskavě, otevřeně, a kterého dokonce pochválil (Mk 12, 28 – 34).
VŠ 20.2.2021