Marek 11, 20 – 26
(20) Ráno, když šli kolem, uviděl ten fíkovník uschlý od kořenů. (21) Petr se rozpomenul a řekl: „Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl.“ (22) Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru v Boha! (23) Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít. (24) Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít. (25) A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení.“ (26) Jestliže však vy neodpustíte, ani váš Otec, který je v nebesích, vám neodpustí vaše přestoupení.
Stejně jako Ježíš nenašel osvěžující ovoce na fíkovníku, nenašel ho ani v chrámě. Tím ovocem měly být především dvě věci: víra a modlitba. Vlastně je to možná věc jedna…
Když se učedníci diví, že prokletý fíkovník do druhého dne uschl, Ježíš jim dává jednoduché poučení: „Mějte víru v Boha!“ A hned nato mluví o modlitbě, která může způsobit věci, jež se nám zdají zhola nemožné a neuvěřitelné.
Když byl Ježíš předchozího dne v chrámu a vyháněl z něj obchodníky, nešlo v první řadě o to, že by jim nepřál zisk, ale o to, že chrám měl být místo modlitby pro Židy i pro okolní národy. Čilý obchodní ruch ale tiché modlitbě bránil, a tak popíral hlavní smysl, proč byl chrám postaven.
Bůh od nás všech modlitbu očekává. Je to ovoce, které je mu příjemné a které chce na našem životě vidět. Pokud nám modlitba chybí, můžeme se rychle stát podobnými farizeům, kteří se soustředí na hmotný prospěch a veřejnou reputaci.
Modlitba ale musí být spojená s vírou ve vyslyšení. Není to náboženská povinnost, ale užitečná věc, která má praktické důsledky a hlavně – výsledky! To neznamená, že modlitba není namáhavá a že se nám do ní musí vždycky chtít. Právě naopak, modlitba je dřina. Obvykle máme spoustu nápadů, co je potřeba udělat, a modlitba působí jako zdržování a ztráta času. Opak je ale pravdou.
Modlitba působí věci, které si často ani nedokážeme představit. Je to samozřejmě Bůh, kdo působí, že se věci dávají do pohybu, ne nějaká naše mentální energie vyslaná do vesmíru. Modlitba není meditace a zhmotňování našich představ, je to osobní rozhovor a prosba vůči Bohu, který má v rukou moc. Víra se soustředí ne na sílu modlitby jako takové, ale na sílu Boha, ke kterému se v modlitbě obracíme.
Když Ježíš mluví o hoře, jak se na základě našich modliteb přemístí do moře, je to obrazné vyučování, stejně jako v případě uschlého stromu. Jde o to, že modlitba může být v našem životě klíčem k věcem, které jsou mimo naše chápaní, mimo naše schopnosti a mimo naši moc. Bůh může učinit dokonce ještě daleko víc, než za co se odvážíme v modlitbě prosit.
Modlitba není ztráta času, je to naopak ta nejpraktičtější věc, jakou můžeme dělat. Ano, je i čas konat, být rozhodný a aktivní. Ale všichni jsme v dnešní době spíš uhonění aktivisté, než tiší modlitebníci. Jsme neustále rozptylovaní závalem všeho možného, běháme z místa na místo, místo abychom se zklidnili a pomodlili. Když si ale najdeme čas – a musíme ho vzít něčemu jinému ! – na víru a modlitbu, pak možná uvidíme i hory padat do moře.
Když se modlíme, nepřistupujeme k Bohu jako klienti k poskytovateli předplacené služby. Přicházíme jako pokorní prosebníci, kteří vědí, že před Bohem si nemůžou nic nárokovat, protože se sami proti Bohu i jiným mnohokrát provinili. Podmínkou vyslyšení našich modliteb je, že Bůh tyto naše dluhy promine. Tím pádem jsme ale i my zavázaní odpouštět druhým to, čím se provinili proti nám. Nemůžeme totiž čekat, že Bůh bude jednat milosrdně s tím, kdo sám neprokázal milosrdenství.
Právě víra, modlitba a odpuštění je ovoce, které by u nás Bůh rád viděl, stejně jako Ježíš hledal fíky na stromě u cesty. Nechme se poučit, ať nedopadneme tak neslavně, jako nešťastný fíkovník.
VŠ, 10.2.2021